Pro sociální služby

Člověk jako pracovní nástroj aneb osobní efektivita a vyhoření při práci s klienty a v týmu Vaší služby

O vyhoření, jeho příčinách, projevech a prevenci slyšel během své přípravy na práci v sociálních službách každý. Opravdu ale umíme sami se sebou jako pomáhající profesionálové zacházet tak, abychom si zbytečně nezvyšovali riziko vyhoření? Typů sociálních služeb a činností pro ně typických je mnoho, ale typů lidí ještě mnohem více – je tedy tak samozřejmé, že spolu nároky určité konkrétní pracovní pozice a dispozice konkrétního pracovníka dobře ladí? A pokud neladí, je nutné hned opouštět práci v sociálních službách? Možná by stačilo jen poznat, v jakém typu činnosti by se konkrétní člověk cítil dobře a udělat jen drobné změny v týmu.                                                                      Znalost vlastního temperamentu a dynamiky fungování, znalost svých dispozic rozumět sobě a druhým, znalost svých přirozených tendencí k zaujetí určité role v týmu, znalost vlastní odolnosti vůči různým typům frustrace a aktuální míry stresu (a vyhoření) – to vše může účinně pomoci zacházet se sebou přátelsky nebo najít si v rozmanitém světě sociálních služeb pro sebe tu nejoptimálnější pozici a předcházet tak syndromu vyhoření.    V pomáhajících profesích je člověk tím nejdůležitějším pracovním nástrojem a s každým nástrojem je potřeba umět dobře zacházet. K tomu však vždy jen teorie nestačí. Je užitečné poznat specifika tohoto pracovního nástroje-člověka, aby pak teprve mohla být teorie syndromu vyhoření skutečně osobně užitečná každému jedinečnému pracovníkovi.